Před časem jsem na seznamce potkala (zprvu celkem) zajímavého mladého muže. Měl slibně se rozvíjející kariéru, vypadal obstojně a jako vedlejšák působil v jednom českém rádiu.
Říkejme mu třeba DJ Holub.
Pár měsíců jsme spolu randili, oťukávali se, sbližovali se... A pak už se jednoho dne neozval.
Chvíli jsem se trýznila obvyklým přemítáním o tom, proč už se nikdy neozval. Znáte to: rozbitý telefon, nemá čas, autohavárie, zjistil, že je gay, mimozemšťani mu vymazali paměť...
Nakonec jsem uronila pár slz a postupem času na celou historku pozapomněla.
Uplynuly 4 roky.
A DJ Holub se ozval. A představte si to, celou dobu na mě prý myslel. Naše setkání pro něj byla vždy ohromně intenzivní. Bylo mu to líto a často na mě myslel. Často si vybavil můj úsměv a mou vůni. Nejvíc na světě toužil po tom, mít šanci omluvit se mi. Nejlépe osobně.
Pak mi poslal fotku svojí dvouleté dcery (prý z nevydařeného vztahu) a svou fotku.
Osobní omluvu jsem s díky odmítla a pak jsem se dozvěděla, že vůbec nejsem hezká, vlastně jsem namyšlená kráva a tenkrát o mě nestál, protože bych měla zhubnout.
...a tak jsem zase štěstí neudělala.
Piš dál:-)
OdpovědětVymazat