Sem tam někoho z vás zajímalo, jak
se má randicí loserka, na twitteru opice se rtěnkou a
v civilu frustrovaná kancelářská krysa s třicítkou na krku.
Za posledních několik měsíců jsem
nebyla na žádném děsném rande. Našla jsem si kluka.
V květnu se to konečně stalo. Potkala jsem chlapa, který mi na první rande přinesl kytku a vzal mě na kafe, neochcával smíchovskou náplavku a nehledal kešky. Bylo mu pětatřicet, řekl, že bude za pár týdnů rozvedený a že jsem úžasná.
Že jsem úžasná nebo dokonce
nejúžasnější mi od té doby říkal denně. Opakovaná lež se
stává pravdou a nakonec jsem si tak nějak latentně začala myslet
totéž o něm. Neměl široká ramena, neměl hollywoodský úsměv
a neměl dokonce ani smysl pro humor. Nebožka babička mi ale
vždycky říkala: „Hlavně, aby tě měl rád.“ Škoda, že
nikdy nedodala: „Hlavně, aby nebyl prolhanej kretén.“
