Jako lék na zlomené srdce jsem si po
všech slzách, probdělých nocích, pochybách, Neurolech a
výčitkách naordinovala Tinder.
Zachtělo se mi přesvědčit se o
tom, že jsou na světě ještě i pohlední nezadaní mladí muži a
taky jsem měla náladu strávit alespoň pár hodin s někým cizím,
novým. Jen tak. S někým, kdo o mně nic neví, a nebude se ptát,
jak to všechno zvládám. Chtěla jsem se bavit o tom, jaké mám
ráda filmy, kde pracuju, co mě baví... Taky jsem chtěla slyšet,
že mi to sluší a že jsem děsně zábavná.
A tak jsem lakonicky swajpovala, až
jsem se proswajpovala k Otovi. Ota byl ajťák, čtyřicátník a měl
(rád) koně. Byl fešák, sám se sebou spokojený, dobře se mu
dařilo. Psali jsme si už asi před rokem, ale na rande jsme nějak
nedošli. Teď, při opětovném „shledání“ na Tinderu, jsme si
domluvili schůzku ještě na týž večer. Šli jsme na večeři a
bylo to docela fajn. Mluvili jsme hodně o práci, o cestování.
Bylo to osvěžující. A slyšela jsem nakonec i to, že jsem milá,
zábavná a že mi to sluší. Ota se choval mile a galantně a bylo
jasné, že máme oba zájem o pokračovaní.
