Jak jsem se (u)bránila

Jako lék na zlomené srdce jsem si po všech slzách, probdělých nocích, pochybách, Neurolech a výčitkách naordinovala Tinder.

Zachtělo se mi přesvědčit se o tom, že jsou na světě ještě i pohlední nezadaní mladí muži a taky jsem měla náladu strávit alespoň pár hodin s někým cizím, novým. Jen tak. S někým, kdo o mně nic neví, a nebude se ptát, jak to všechno zvládám. Chtěla jsem se bavit o tom, jaké mám ráda filmy, kde pracuju, co mě baví... Taky jsem chtěla slyšet, že mi to sluší a že jsem děsně zábavná.

A tak jsem lakonicky swajpovala, až jsem se proswajpovala k Otovi. Ota byl ajťák, čtyřicátník a měl (rád) koně. Byl fešák, sám se sebou spokojený, dobře se mu dařilo. Psali jsme si už asi před rokem, ale na rande jsme nějak nedošli. Teď, při opětovném „shledání“ na Tinderu, jsme si domluvili schůzku ještě na týž večer. Šli jsme na večeři a bylo to docela fajn. Mluvili jsme hodně o práci, o cestování. Bylo to osvěžující. A slyšela jsem nakonec i to, že jsem milá, zábavná a že mi to sluší. Ota se choval mile a galantně a bylo jasné, že máme oba zájem o pokračovaní.

V průběhu dalšího týdne tudíž nebyl sebemenší důvod odmítnout pozvání na druhou schůzku. Ota navrhl procházku, na kterou jsme se i přes značnou nepřízeň počasí vydali. Řeknu vám, že randit na jaře je pro bačkory, pravý zájemce se projeví procházkou po Vyšehradě v lednovém nečase. Gentlemansky mi nosil deštník a vyprávěl mi nudné ajťácké historky z práce. Sem tam mu ruka sklouzla z mého ramene někam do míst, kde záda přestávají být zády, ale nijak zvlášť na obtíž mi to nebylo.

Když nám začala být zima a déšť zhoustl, uchýlili jsme se do útulné vinárny a dali si skleničku. Ota mě začal dost nepříjemně osahávat a mně postupně došlo, že pro moje cudné a umírněné námitky tu vůbec není prostor. Moje decentní pokašlávání a pohoršené pohledy přešly ve slovní odmítání a fyzické odstrkování. Po první sklence jsem usoudila, že je nejvyšší čas se rozloučit. Že ty večery doma u filmu vlastně nejsou až tak špatné a nedůstojné.

Ota se jal doprovodit mě na autobus a celou cestu naléhal, ať s ním jdu k němu domů. Ačkoli jsem to opakovaně kategoricky odmítla, neodradilo ho to od dalšího přemlouvání. Nakonec se na mě začal na potemnělé ulici dost vehementně vrhat a sápat. To už šlo do tuhého a hlavou mi běželo, jak tohle může skončit... Čím víc jsem ho odmítala a čím víc jsem se bránila, tím větší predátor se z Oty stával a síla, kterou vyvíjel na to, aby mě popadl, se stupňovala. Zhruba po 10 minutách odstrkování, slovního odmítání a pár šťouchancích loktem do Otových žeber konečně přijel autobus, do kterého jsem s úlevou nastoupila. Ota mi ještě oznámil, že mu bylo jasný, že jsem chtěla, tak nechápe, proč dělám takový cavyky. Že jsme si to mohli užít. A že teda příště...

Z rande jsem si odnesla pár menších modřin, kousanec na uchu a pocit, že jsem fakt jenom kus masa. Chlapi, za tyhle exempláře ve svých řadách byste se fakt měli stydět.