Seznamka vs. Já: 17-0 

...aneb co jsem zažila za poslední rok.

Poznala jsem řadu nejrůznějších podivínů, exotů, magorů, asociálů a nudných chlápků. Taky 2 ženáče.

Třikrát jsem si pobrečela. Jednou z toho smíchy.

Objevila jsem pár hezkých kavárniček a dva pajzly, které jsem dřív neznala.

Vypila jsem litry kafe a červeného vína.

Po letech jsem se přemohla a snědla žampiony.

Viděla jsem v kině pár filmů, z nichž ani jeden bych si sama nevybrala.

Trochu jsem si pohonila sebevědomí.

Rozdělila jsem se s čivavou o řízek.

Ukázalo se, že 7 piv je přesně ta míra, aby se mnou kluk vydržel na rande déle než 2 hodiny. Nic z toho nevyvozuju. 

Zorientovala jsem se v nabídce životního pojištění.

Dostala jsem bezpočet nabídek k sexu. K sexu za peníze, k sexu v autě, k sexu v lese, k sexu v hodinovém hotelu, k sexu ve dvou, k sexu ve třech, k sexu ve dřevácích, k sexu v mokrých džínách...

Strávila jsem nebývalé množství času přehrabováním šatníku a výběrem outfitů, psaním koketních zpráv na WhatsAppu, přemítáním, jestli mu budu dost dobrá a následným nadáváním na chlapy.

Nesměla jsem si dát růžové víno, protože to vzniká slitím červeného a bílého a to je prasárna a nebudeš to pít, že jo...

Poznala jsem kriminalistu, kriminálníka, několik úředníků, chemika, fyzika, kybernetika, programátora, imunologa, pojistného matematika, stavaře... Chlápka s čivavou, chlápka s kočkou, chlápka s hadem, chlápka, co se mě snažil sbalit na „jednookého hada“.

Hodiny a hodiny jsem se cvičila v předstírání obdivu k opačnému pohlaví a libovala si v roli Lisy Doolitlové.

A asi mi zkameněla játra. A nejspíš i srdce.

Spoustu podnětných zážitků přeju do nového roku i vám!

Jak jsem nic nevybudovala

Čtyřicátník, fešák, programátor. Zprvu se zdál být jen trochu neotesaný, v závěru prvotřídní pičus. Mezi tím nestihl uplynout ani týden.

Na první rande jsme šli na procházku na Vyšehrad. Byla hrozná zima.
O pár dní později jsme šli na druhé rande. Taky na procházku na Vyšehrad. Taky byla hrozná zima.
Hodně chodil, hodně mluvil a hodně se mi snažil sahat na zadek.

Neustále zdůrazňoval, jak je ve vztahu důležité od samého začátku budovat, plánovat a dobře hospodařit. Dala jsem mu přezdívku Budovatel a nabyla jsem neklamného dojmu, že s blížící se třicítkou přestává být seznamování zábava a mění se ve tvrdou řeholi.

O svých seriózních úmyslech se mě snažil přesvědčit tak, že opakoval, že si hledá ženskou na chov, nikoli jen na maso. To mě moc neuklidnilo, protože jsem si okamžitě představila, že do ucha dostanu takový ten žlutý trojúhelníček s číslem.
Když nemluvil o chovu, mluvil o práci nebo o svých ex.

Na druhém rande mi s maximálním zaujetím celých 83 minut vyprávěl o tom, jak ho v nové práci naštvala paní z personálního. Pak jsem se mu já snažila říct, že jsem měla ten den promoci a že to bylo hezký. Zjevně ho to moc nezajímalo, takže mi místo jakékoli reakce sdělil, že u nich v zelenině dneska objevil mandarinky za devatenáct korun kilo a to je skvělé, protože normálně je pod devětadvacet nekoupíš, takže by ho zajímalo, kde je tenhle zelinář bere. Mě to teda vůbec nezajímalo.
To asi poznal a změnil téma. Oznámil mi, že pokud se s ním do Vánoc nevyspím, nemá smysl pokračovat, protože bychom se vůbec nepoznali. Čili by pak nemělo smysl cokoli budovat.

Taky říkal, že je pro něj ve vztahu klíčová důvěra. A že po své poslední přítelkyni vyžadoval, aby mu z práce nosila výpis své docházky. Ne každý měsíc samozřejmě. Jenom namátkově. Na vyžádání.

Na třetí rande jsem dostala za úkol vymyslet program já. Z procházek na Vyšehradě jsem měla zánět průdušek, tak jsem koupila lístky do kina. Na sci-fi. Sci-fi mě vůbec nebaví.
V duchu jsem si říkala, kolik Terminátorů, Aut zabijáků a Transformerů jsem za ty roky své pohlavní dospělosti (ne)dobrovolně odkoukala, jak jsem na Almodóvara vždycky musela jít s kamarádkou a jak jsem se málem propadla do země, když si můj tehdejší doprovod po shlédnutí jednoho z nejintelektuálnějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla, stoupl a na celé Aero prohlásil, že větší sra*ku nikdy neviděl.

Budovatel si vybral doprovod -mě-, vybral si den a čas a vybral si sci-fi film.
A nakonec řekl, že se mu do kina vlastně vůbec nechce, protože jsem mu odpoledne dvakrát! nezvedla telefon. Že kdybych byla s kamarádkou, jak tvrdím, tak bych mu to přece zvedla, ale já byla určitě s milencem. A už mi nemůže věřit a na takových vratkých základech se nic budovat nedá, prdelko.

A tak jsem zase nic nevybudovala.

Speed dating aneb Není čas ztrácet čas

Jak jsem psala v minulém článku, svoje seznamovací úsilí jsem se rozhodla posunout do dalšího levelu a přihlásila se na speed dating.

Rychloseznamovací večer jsem včera absolvovala a musím říci, že jsem plná dojmů. Smíšených.

Nespornou výhodou speed datingu je, jak už ze samotného názvu vyplývá, rychlost. Během dvou hodin jsem „poznala“ víc mužů než za celý uplynulý rok (a to bylo často v potu tváře).

Pánů dorazilo více než tucet, dam o něco méně.

Každému byla přidělena stupidní superhrdinovská přezdívka, která v některých případech působila groteskně, ale občas byla dobrým konverzačním ice-breakerem.

Příjemně mě překvapilo, jak si na sobě všichni muži dali zjevně záležet, takže přehlídka pečlivě nažehlených košil mému oku lahodila.
Před, během i po seznamování se všichni chovali mile a přátelsky. Musím uznat, že se na akci sešli veskrze společensky obratní a konverzačně zdatní jedinci.

Jak samotné seznamování probíhá, asi většina z vás tuší, ale pro rekapitulaci...

Ženy sedí u svých stolečků a pánové se posunují od jedné ke druhé. S každým partnerem konverzujete čtyři minuty, pak si uděláte na papír pár poznámek a už máte před sebou dalšího adepta. Na konci večera pak v seznamu všech účastníků zakroužkujete ty, se kterými byste se chtěli znovu setkat. Pokud je náklonnost oboustranná, čili dojde k takzvané shodě, agentura vám navzájem zašle vaše e-mailové adresy a pak je to na vás. Instrukce jsou jasné, ozvat se má jako první muž. Výsledky jsem měla v mailu, ještě než jsem dorazila domů.

Jak už jsem zmínila, tahle metoda poznávání nových lidí je oproti jiným určitým způsobem efektivní. To, co je výhodou, je ale zároveň kamenem úrazu.

Když už popatnácté opakujete téměř identickou konverzaci, začíná vám jít hlava kolem. Nejčastější otázky směřovaly logicky na práci, vzdělání a záliby. Kromě jednoho byli všichni muži vysokoškoláci. Nejčastější povolání (nebo diagnóza?) byla programátor, ajťák, analytik. Častým tématem pak zkušenosti se studiem nebo prací v zahraničí, sport, filmy. Jednou jsem odpovídala na otázku, koho vlastně hledám a dvakrát, zda jsem se zkoušela seznamovat na internetu. Nikdo se mě neptal na děti, na rodinný stav ani na věk.

Klíčové bylo udělat si po každém „rande“ alespoň pár poznámek, protože na konci večera už jsem nevěděla, ani jak se jmenuju já. Většinou jsem si k přezdívce připsala skutečné jméno, povolání a něco, co mě na tom klukovi zaujalo a odlišovalo ho to od ostatních (zajímavý koníček, brýle, pleš, nebo to, že se fakt divně smál...). Stanovené 4 minuty jsem s každým překonala v pohodě, ani jednou nenastalo trapné ticho, všichni se (lehce křečovitě avšak úspěšně) snažili o družný hovor.

Když v závěru došlo na lámání chleba, pomyslně jsem si pány rozdělila na třetiny.

U několika z nich jsem si velice dobře dovedla představit, proč si asi těžko hledají holku.

Další třetina byli milí hoši, na kterých jsem neshledala žádný zvláštní defekt, ale kromě momentálního časoprostoru jsem s nimi neměla společného zhola nic.

Poslední třetina byli ti, se kterými bych na rande asi šla. Za 4 minuty mě nikdo nestihl vysloveně nadchnout, ale u některých jsem usoudila, že by stáli za bližší ohledání.

Shody jsem dosáhla pouze s jedním, což je asi skromný výsledek. Hned ráno jsem od něj ale dostala e-mail s pozváním na rande.

Že ráda půjdu, to je jasná věc...

Deset much jednou ranou

Přihlásila jsem se na speed dating.

Po pár skleničkách vína se mi to jevilo jako skvělý nápad, zajímavá sociální sonda a ohromná bžunda. Čím víc se termín blíží, tím méně mi to tak připadá.

Vybrala jsem si termín a místo, přihlásila se a zaplatila pětikilo. 

Obratem mi přišel potvrzovací e-mail a naprosto asexuální a trapná přezdívka, kterou budu muset v průběhu inkriminovaného večera používat. 

Jak asi mnozí z vás vědí, rychlorandění probíhá tak, že se sejde zhruba deset mužů a deset žen a každý si s každým pár minut povídá. 

Je to tak trochu jako přehrabovat brambory na trhu, ale co se dá dělat. Rychlá doba vyžaduje efektivní řešení. 

Když všechny brambory přeberete, do tabulky zaškrtnete, s kým byste se chtěli vidět znova. Agentura tabulky shromáždí a vyhodnotí a pokud jsou sympatie oboustranné, zprostředkuje vám vzájemně e-mailový kontakt. 

Zdá se to jako efektivní a rozumná metoda, jak se během jednoho večera seznámit s deseti muži najednou, což by za jakýchkoli jiných okolností bylo obtížné a také poněkud nevkusné. Nejsem si úplně jistá, co čekat, ale ať už to dopadne jakkoli, do týdne tu máte srovnání s realitou. 

Očekávám, že prožiju nejdelší 4 minuty svého života. 

Bojím se, že u mojí přezdívky nikdo křížek neudělá. 

Zvažuju, jakou taktiku zvolit. Jestli zaškrtnout všechny (už jenom proto, abych se dozvěděla, kdo zaškrtnul mě), nebo jen ty opravdu nadějné (budou-li tací), nebo nikoho (v takovém případě, pokud se nepletu, získáváte vstupenku na další speed datingovou akci, a to se vyplatí!).

 Jsem v zásadě připravená jak na otázky typu "Co říkáš na Sartrovu ontologii?" i na "Kam chodí s*át jeřábnice?"

Moc ale nevím, na co se budu ptát já...

Máte někdo se speed datingem zkušenosti?

A jaké superoriginální otázky by na vás udělaly dojem?