Švédská telenovela od desíti do desíti
Šla jsem na rande. Mým vyvoleným byl tentokrát o více než deset let starší pohledný a charismatický muž. Dle psaného projevu velmi inteligentní, decentní a vzdělaný. Budeme mu říkat třeba Ondřej.
Navrhl, že se sejdeme na Černém mostě. Připadalo mi to jako trochu divné místo na první rande, ale předpokládala jsem, že to ani na Čerňáku nemůže být horší než na Petřinách.
Jak snadno se člověk zmýlí...
Sešli jsme se na Čerňáku a on mě požádal, zda bych s ním nezašla do IKEA, že si potřebuje koupit pár drobností do nového bytu. Jak už jsem psala, jsem měkkota a je pro mě obtížné těmhle nestandardním návrhům čelit a odmítat je, takže jsem (ač nerada) kývla.
Chrám severského designu jsme procházeli asi tři a půl hodiny. Za tu dobu jsem musela poslušně přeměřit i vyzkoušet několik postelí, sofistikovaně posuzovat praktičnost mnoha kousků nádobí, nesčetněkrát otevřít a zavřít knihovnu Billy, abych ověřila, zda je zavírání funkční a tak dál a tak dál a tak dál.
Odměnou mi byla pochvala, jaký mám dobrý vkus.
Když skončil nákupní maraton, Ondřej mě otcovsky pochválil a navrhl, že když jsem mu tak krááásně poradila a pomohla, zasloužím si za odměnu pozvání na oběd .
Ačkoli už jsem tušila, že Ondřej není budoucím otcem mých dětí, zaradovala jsem se, že alespoň chvíli budeme dělat něco, co lidé na prvním rande obvykle dělají, a představovala jsem si, že si konečně sednu a taky že si třeba u oběda hezky popovídáme..
Ondřej zkušeně vytáhl IKEA Family kartičku, asi abych viděla, jak se vyzná, a vlekl mě k pultu s párky v rohlíku.
Zanedlouho jsme se loučili. Ondřej na mě ještě z dálky mával a volal, jakou jsme si užili pěknou sobotu.
