O lásce a jiných běsech

Sem tam někoho z vás zajímalo, jak se má randicí loserka, na twitteru opice se rtěnkou a v civilu frustrovaná kancelářská krysa s třicítkou na krku.

Za posledních několik měsíců jsem nebyla na žádném děsném rande. Našla jsem si kluka.

V květnu se to konečně stalo. Potkala jsem chlapa, který mi na první rande přinesl kytku a vzal mě na kafe, neochcával smíchovskou náplavku a nehledal kešky. Bylo mu pětatřicet, řekl, že bude za pár týdnů rozvedený a že jsem úžasná.

Že jsem úžasná nebo dokonce nejúžasnější mi od té doby říkal denně. Opakovaná lež se stává pravdou a nakonec jsem si tak nějak latentně začala myslet totéž o něm. Neměl široká ramena, neměl hollywoodský úsměv a neměl dokonce ani smysl pro humor. Nebožka babička mi ale vždycky říkala: „Hlavně, aby tě měl rád.“ Škoda, že nikdy nedodala: „Hlavně, aby nebyl prolhanej kretén.“

Akademické rande

Po dekadentním rande s násoskou se objevila lákavá příležitost zlepšit si náladu a zvednout morálku.

Na schůzku mě pozval seriózní vědec z Akademie věd. Měl za sebou Ph.D., roční stáž v Americe, spoustu odborných konferencí.... No prostě mi to imponovalo.

První rande byla docela sranda. Prošli jsme se po Praze a dali si kafe. Celkem nenuceně jsme si povídali a přitom jsem zjišťovala, že se mi vlastně vůbec nelíbí.

Koprolalické rande aneb Šest dvanáctek je příliš 

Šla jsem na rande s Petrem. Petr byl fajn. Byl celkem hezký, byla s ním sranda a líbila jsem se mu.

Na rande mě vzal do příšerného pajzlu a vypil šest Plzniček. 

Omlouvala jsem to tím, že byl nervózní. Vždycky tyhle hochy nějak nesmyslně omlouvám. 

Až na jeho alkoholismus byl večer celkem zábava a tak jsem si řekla, že i když se jistojistě vidíme naposledy, nechám vše doplynout až do konce. 

Po posledním pivečku se rozněžnil a navrhl procházku po Náplavce. Šla jsem. Byli jsme tam sami, protože byla ještě docela zima, on mě bral za ruku a byl vlastně celkem roztomilý. 

Romantiku po chvíli mírně narušilo jeho slastně úlevné říhnutí následované hláškou: "Hehe, pivko musí ven...voe, jdi chvíli napřed, já se musím vychcat."

Když se vychcal, zapředli jsme metafyzikální diskuzi o úloze žen a mužů na Tinderu, na světě a v životě vůbec. Po  chvilce přemítání zkonstatoval, že být mužem je skvělé, což mě nepřekvapilo a očekávala jsem jakoukoli argumentaci. Hlavní, potažmo jedinou skutečností, která ho k tomuto názoru vedla, bylo, že se chlapi "můžou drbat na koulích, a to ti je takovej pocit, že to je prostě nejvíc".

Poté jsme přešli k méně náročným konverzačním tématům: práce, vstávání... Politovala jsem ho, že musí hodně brzy vstávat, načež mi vysvětlil, že je to težce v poho, že si ráno dojede do práce, "dá si  kafe, cígo, vysere se a je v cajku".

Pak muselo ven další pivko a pak už jsem vážně musela domů já, protože kluk, který očůrává Náplavku jak pouliční čokl, nemůže být budoucím otcem mých dětí.

Cudný příběh o nesmělém vegetariánovi

Poslední týdny a měsíce jsem se věnovala hlavně práci a soustředila se na to, jak přečkat bez úhony zkušební dobu. To se mi podařilo a tak se mi s blížícím se jarem začala opět zapalovat lýtka a čas od času jsem vyrazila na rande. Na četná vřelá doporučení zkušeného milovníka Suchara jsem si taky nainstalovala Tinder a čekala velké věci.

Zároveň se mi podařilo zvýšit rekord v počtu rande s jedním klukem o rovných 100%, a to ze čtyř na osm. S lítostí musím konstatovat, že i rozčarování z konce bylo dvojnásobné.

Důvod mého zklamání se jmenoval Jiří a byl veterán z korporátu. Měl hezký vztah s rodiči, byl vegetarián z etických důvodů a přestože vypadal jako vyhazovač z baru, byl kultivovaný, oduševnělý a citlivý.

Hned na prvním rande nás sblížilo společné pohrdání americkou korporátní kulturou a bizarní zážitky ze seznamky. Bylo mi s ním fajn a tak mi ani nevadilo, že je už víc než půl roku na na pracáku a ve třiatřiceti stále bydlí s rodiči.
Dalších několik rande probíhalo velmi standardně - kafíčko, procházka, výstava... znáte to. Jediným mírně nestandardním detailem bylo to, že jsme se za celou tu dobu navzájem ani nedotkli. On byl introvert a já jsem stará škola, takže se po nikom někde v parku plazit nebudu, to dá rozum.

Po více než měsíci randění se Jiří tak nějak sám pozval ke mně domů. Vycídila jsem všechno včetně sklepa a lustrů, oholila si nohy, dala chladit to nejlepší víno, co jsem doma měla, a připravila vegetariánskou večeři.
Jiří v sedm přišel, dal si kafe a vodu z kohoutku. S tím si vystačil až do dvou ráno, přičemž jsme celou tu dobu seděli metr od sebe na gauči a povídali si. Ve dvě Jiří poděkoval za kafe a odešel s tím, že já přeci druhý den vstávám do práce. K žádnému tělesnému sbližování nedošlo. Jiří byl introvert a já jsem stará škola, takže se po nikom na gauči plazit nebudu, že jo.

Na WhatsAppu jsme si pak druhý den vysvětlili, že jsme si ten večer vzhledem ke zjevné vzájemné přitažlivosti představovali oba jinak.

Následujícího dne se situace opakovala. Jiří v sedm přišel, dal si kafe a vodu z kohoutku a povídali jsme si. Já se nedopustila stejné chyby jako posledně a dala jsem si víno, abych se trochu osmělila. I tak jsme si metr od sebe na gauči povídali dlouho. Hodně dlouho. Vlastně až příliš dlouho. Pak ovšem Jiří dostal skvělý nápad, že si zahrajeme Scrabble. Konklétně Scrabble svlíkací. Hraje se tak, že vždy, když soupeř nahraje 100 bodů, svléknete si jeden kus oblečení.

Váhala jsem, jakou taktiku zvolit, protože mě ve Scrabble ještě nikdy žádný chlap neporazil. Rozhodla jsem se tedy, že ho nechám vyhrát, abych podpořila jeho machovské sebevědomí a ukázala tu novou drahou krajkovou podprsenku. 

Jiřímu to ohromně šlo, ale přestože jsme se už oba blížili dvěma stovkám bodů, žádné svlékání se nekonalo. Vlastně o něm ani nešla řeč. Po vínu mi bylo horko, písmenka mi byla úplně fuk a jediné, na co jsem obsedantně myslela, byl jeho sexy hrudník a jak z něj servat tričko.

Třikrát jsem prohrála a byly zase dvě a Jiří šel domů. Chtěla jsem se osmělit a dát mu pusu na rozloučenou, ale když pak před domem jenom rozhodil rukama a řekl: "tak zas někdy", vzdala jsem to.

Za další dva dny se Jiří opět vnutil na návštěvu, a to už jsem nehodlala nic ponechat náhodě. Po několika hodinách hovoru jsem se osmělila a položila si hlavu na jeho rameno. Ledy se trochu prolomily. Jiří pak velmi pomalým pohybem trvajícím asi dvě hodiny sunul ruku od mého ramene až tam, kde záda přestávají být zády.
Bylo to zdlouhavé, těžkopádné, nesmírně trapné, toporné a velmi namáhavé, ale postupně jsme se po několika hodinách propracovali až do postele. Tam se mi pak poštěstilo poprvé v životě zažít opravdu, ale opravdu špatný (pokus o) sex. Naštěstí celá tato spartakiádní sestava netrvala déle než dvě minuty. Bezprostředně po dokončení díla se Jiří zvedl a šel domů s tím, že se mu to moc líbilo, ale že já přeci druhý den vstávám do práce.

Jak se vůbec nic nestalo

Štefan se mi na fotce fakt líbil. I to, co psal, se mi líbilo.

Po pár týdnech korespondování jsme se šli projít. Na Vyšehrad. K Vyšehradu už mám poněkud ambivalentní vztah. Mrzlo, až praštilo. 

Snažila jsem se o konverzaci, ale Štefan vůbec nespolupracoval. Bizarní zážitek umocňoval fakt, že na Vyšehradě právě probíhal noční běh a nás míjeli funící běžci s mapkami a čelovkami. Ze samého úsilí jsem se taky potila. A myslela jsem na Šemíka, jak to asi udělal. 

Vzhledem k tomu, jak hovor (ne)proudil, zbývalo mi dost prostoru na vnitřní život. Většinu času jsem se zaobírala tím, jak schůzku elegantně a citlivě ukončit. Bohužel jsem žádný přijatelný způsob nevymyslela a tak jsem dál cupitala za dvoumetrovým Štefanem, jehož dvěma krokům odpovídalo deset mých.

Asi po hodině se Štefan rozhodl pochod ukončit a rozhodl, že půjdeme na pivo. Povinně jsem si musela dát pivo. Pěkně vychlazená dvanáctka Štefana překvapivě probudila k životu a začal mi klást otázky.

Vlastně si vystačil v podstatě s jedním typem otázek:

Znáš tuhle metalovou kapelu? Ne? Vážně? Jsem myslel, že jsou fakt slavní.

A tu?

Taky ne? To se divím.

A co tuhle?

Když jsem asi dvacetkrát odpověděla „ne“, Štefan se na mě zadíval jako na mimozemšťana a pak se celý schlíplý zase odmlčel. Asi usoudil, že se se mnou vážně vůbec nemá smysl bavit. 

Přečkala jsem dvě piva a pak byl naštěstí konec.

Ti, na které se nedostalo aneb Co abych tě, drahá, oběsil?

Někteří hoši, muži či pánové, se kterými jsem se měla tu čest virtuálně či osobně seznámit, nebyli dostatečně divní na to, aby si zasloužili samostatný článek. Rozhodla jsem se jim tedy věnovat vzpomínku v rámci menšího souhrnu.

Jednoho jsem odmítla proto, jak vypadal (fakt to nešlo). Zpětně toho trochu lituju, protože byl fajn. Kdybych si tenkrát dala místo capuccina dvojitou vodku a místo nových kontaktních čoček si vzala zapatlané brýle, mohlo být dneska všechno jinak...

V květnu jsem šla na rande s Filipem, který byl sice dost nudný na to, aby se o něm nevyplatilo psát na blog, ale dost lucidní na to, abych s ním šla i na to druhé.

Druhé rande se uskutečnilo. V srpnu.

Rozloučil se se mnou slovy „Tak ahoj v listopadu.“ V prosinci se znovu ozval. 

Vzdala jsem to, protože než bychom to dotáhli na první pusu, byla bych už dávno v klimakteriu.

Dan mě na seznamce oslovil někdy v létě. Neměl tam o sobě nic napsáno, neměl fotku. Zaujal mě i tak okamžitě. Byl vtipný, originální, milý. Po pár dnech se na jeho profilu objevila fotka. Vypadal skvěle. Psali jsme si skoro dva měsíce. Žvanili jsme o hloupostech, ale byla to legrace. Setkávali jsme se tam navečer, loučili jsme se nad ránem. Domluvili jsme si rande. Navrhl, že půjdeme na Vltavu na projížďku lodičkou. Těšila jsem se. Dala jsem si záležet. Slušelo mi to. Nepřišel.

Další kluk se mi podle online korespondence zdál být ducha poněkud mdlého, ale nebyla jsem si tak docela jistá, jestli je úplný blb, nebo nikoli.

Pak se ptal, jestli se hned nesejdeme. Napsala jsem, že ne, že nemám čas (ženy jistě pochopí, že jít na rande není jen tak a nelze tak učinit náhle a bez patřičných příprav). Hoch nabídl, že za mnou přijede a učinil následující návrh: „Prijedu za tebou to není problem. Jenom vylezes před barak abych si te prohlid jestli se budem libit. 10 minut snad mas ne. Co je za problem.“

No a můj nejčerstvější „úlovek“ byl mladý obchodník se zbraněmi, který se na mě dělal vcelku okouzlující dojem, párkrát jsme si zavolali a začali plánovat první rande. Mezi řečí jsem se dozvěděla, že ho fascinují knihy o kanibalismu a psychologie bolesti. Pak se mě ale do telefonu zcela vážně zeptal, jestli bychom na se na rande někdy nezašli podívat na pitvu. Že by to mohl být zajímavý společný zážitek. A pak na véču. Nebo mezitím ještě na procházku, kdybych chtěla. A že by vlastně chtěl být takovým novodobým Spalovačem mrtvol.
Tohle rande by mi za článek fakt nestálo.

Hledám holku do nepohody

Sousloví hledám holku do nepohody je podle mě spolu s jsem normální kluk, co hledá normální holku morem všech seznamek. Která holka dobrovolně vyhledává nepohodu?! Nějak jsem nevěděla, co tím pánové přesně myslí.

Díky tomuto muži ale moje představa o společném trávení času v nepohodě nabrala mnohem konkrétnější obrysy. (Ano, skutečně jsou to fotky ze seznamkového profilu!)

Budovatel se vrací

Budovatel potvrdil moji obavu, že NE není odpověď.

Od posledního poněkud nešťastného rande na Vyšehradě, kdy mi vytrvale sahal na stehno tak vysoko, že už to vlastně vůbec nebylo stehno, to na mě pořád zkoušel.

Já jsem od té doby v souvislosti s jeho návrhy byla strašně moc vytížená, úplně vyčerpaná z nové práce, měla jsem smrt na jazyku z rýmičky a tak dál. No, znáte to..

Přestože vánoční deadline na styk jsem úplně zazdila, byl velmi neúnavný a vytrvalý. Tak moc, že jsem mu nakonec byla nucena do telefonu vysvětlit, jak se věci mají, a taktně se mu pokusila naznačit, že je nevkusný osahávač a majetnický sobec.

Já jsem se na oplátku dozvěděla, že jsem moc krásná a že si myslí, že by nám to fakt mohlo fungovat, ale že jsem se poslední dobou hrozně změnila, že mi vůbec nerozumí a že mi vysokoškolský diplom úplně zatemnil mysl, proto s ním nechci jít na procházku.

A sobecká jsem já. Nemám pochopení pro to, že se mu prostě dvakrát nechtělo do kina a pořád bych jenom někde trajdala s kamarádkama. A to je otázka priorit, že ano. Pokud jsou mi kamarádky přednější než on, tak bych se nad sebou měla vážně zamyslet.

A to, že jsem mu nezvedla telefon, to je úplný vrchol. I kdybych nebyla s milencem, stejně je to neodpustitelné, co kdyby se něco vážného dělo?! Partneři si přeci musí být oporou. Pak položil telefon.

Včera se mu to asi zase rozleželo v hlavě a volal. Že se prý se sousedem chodí často dívat na letadla na Ruzyni. Že bych někdy mohla jít taky, je to zadarmo a skvělá zábava. Ale dneska že by mě chtěl pozvat na hezkou procházku a pak k sobě domů. A taky bych mu ho prý mohla aspoň vykouřit, protože té soulože se takhle nedočká ani do Velikonoc.

Je 10 stupňů pod nulou a hezká procházka v jeho společnosti a aktuálních povětrnostních podmínkách zní jako oxymoron. Zvážila jsem, jestli chci poslouchat debilní kecy a mrznout zase na Vyšehradě. A jestli chci, aby hlavním bodem dnešního večera byl tisíckrát opakovaný zoom jeho varlat.

Radši si pustím Almodóvara a nalakuju nehty.

Děsnou neděli i vám!