O lásce a jiných běsech

Sem tam někoho z vás zajímalo, jak se má randicí loserka, na twitteru opice se rtěnkou a v civilu frustrovaná kancelářská krysa s třicítkou na krku.

Za posledních několik měsíců jsem nebyla na žádném děsném rande. Našla jsem si kluka.

V květnu se to konečně stalo. Potkala jsem chlapa, který mi na první rande přinesl kytku a vzal mě na kafe, neochcával smíchovskou náplavku a nehledal kešky. Bylo mu pětatřicet, řekl, že bude za pár týdnů rozvedený a že jsem úžasná.

Že jsem úžasná nebo dokonce nejúžasnější mi od té doby říkal denně. Opakovaná lež se stává pravdou a nakonec jsem si tak nějak latentně začala myslet totéž o něm. Neměl široká ramena, neměl hollywoodský úsměv a neměl dokonce ani smysl pro humor. Nebožka babička mi ale vždycky říkala: „Hlavně, aby tě měl rád.“ Škoda, že nikdy nedodala: „Hlavně, aby nebyl prolhanej kretén.“

A protože mě měl rád, užili jsme si spolu v létě skvělou dovolenou, trávili jsme spolu každou volnou chvíli, o víkendech jezdili na výlet... A začali jsme mluvit o společném bydlení. V našel elegantní byt, ve kterém chtěl bydlet do doby, než to dotáhneme na další level a přidám se k němu já. Spolu jsme ho uklidili, vybavili a načančali. Pak jsme si blaženě sedli na novou pohovku a on mi řekl, že je moc rád, že se nemusel stěhovat daleko. Že jeho manželka bydlí přes ulici. A támhleto je její okno. Asi 5 metrů od toho „našeho“, ve stejném patře. Ale neboj, ona mívá zatažené žaluzie a brzy se stejně odstěhuje. Do toho bytu už jsem nikdy nevkročila. On uznal pomatení smyslů a nastěhoval tam svého kamaráda.

Byla jsem dál milá, nádherná, zábavná, chytrá a za všech okolností úžasná. Láska jeho života, splněný sen a jediná, kterou si chce vzít, mít s ní kupu dětí a po jejímž boku by mu bylo ctí zestárnout. A tak jsme si začali plánovat první společné Vánoce.

Pár dní před Vánoci a přesně v den, kdy uplynulo sedm měsíců od našeho seznámení, mi volal, že večer nepřijde, jak jsme byli domluvení. Že manželka porodila. Měsíc před termínem, takže překvápko. Vlastně takové kouzlo Vánoc. Že nemusím mít strach, že jsou matka i dítě v pořádku a že je to všechno skvělý a úchvatný. Do telefonu mi s ohleduplností ještě stihl sdělil, že mi fotky svého dítěte neposílal, že se mi radši pochlubí zítra, až se uvidíme osobně. Aspoň uvidím, jak je malá krásná. Představovala jsem si, jak po něm házím ze čtvrtého patra věci na ulici a nebylo mi technicky vůbec jasné, jak to s těmi fotkami uděláme.

Uklidnil mě, že společné Vánoce platí, protože manželku pustí z nemocnice až po Novém roce a byl by, chudák, jinak o svátcích sám. A taky protože se přeci máme rádi a slíbili jsme si to. Pak že se k ní asi zpátky nastěhuje (minimálně na nějakou dobu), ale mezi námi se přeci nic nemění. Tak úžasnou holku si přeci nenechá ujít. A milujeme se.

O fotky jsem nepřišla. Kromě novorozence jsem se měla možnost pokochat se i novopečenou matkou a pyšným otcem.

A tak jsem se o letošních Vánocích rozhodla nebýt úžasná, krásná, tolerantní ani zábavná. Rozhodla jsem se vzít si tepláky a Neurol a na kouzlo Vánoc se vysrat.

Jasně, mohla bych upéct vanilkové rohlíčky s jedem na krysy a mohla bych spílat babičce, že „Hlavně aby tě měl rád“, je až přespříliš skromné. Namísto toho asi po přiměřené rekonvalescenci mrknu na Tinder a vyrazím vstříc novým dobrodružstvím.

Svět je neuvěřiteně pestrej v tom, co všechno vás může srazit na kolena.

Veselé Vánoce všem, co o to stojí. Milujte se a množte se.