Koprolalické rande aneb Šest dvanáctek je příliš
Šla jsem na rande s Petrem. Petr byl fajn. Byl celkem hezký, byla s ním sranda a líbila jsem se mu.
Na rande mě vzal do příšerného pajzlu a vypil šest Plzniček.
Omlouvala jsem to tím, že byl nervózní. Vždycky tyhle hochy nějak nesmyslně omlouvám.
Až na jeho alkoholismus byl večer celkem zábava a tak jsem si řekla, že i když se jistojistě vidíme naposledy, nechám vše doplynout až do konce.
Po posledním pivečku se rozněžnil a navrhl procházku po Náplavce. Šla jsem. Byli jsme tam sami, protože byla ještě docela zima, on mě bral za ruku a byl vlastně celkem roztomilý.
Romantiku po chvíli mírně narušilo jeho slastně úlevné říhnutí následované hláškou: "Hehe, pivko musí ven...voe, jdi chvíli napřed, já se musím vychcat."
Když se vychcal, zapředli jsme metafyzikální diskuzi o úloze žen a mužů na Tinderu, na světě a v životě vůbec. Po chvilce přemítání zkonstatoval, že být mužem je skvělé, což mě nepřekvapilo a očekávala jsem jakoukoli argumentaci. Hlavní, potažmo jedinou skutečností, která ho k tomuto názoru vedla, bylo, že se chlapi "můžou drbat na koulích, a to ti je takovej pocit, že to je prostě nejvíc".
Poté jsme přešli k méně náročným konverzačním tématům: práce, vstávání... Politovala jsem ho, že musí hodně brzy vstávat, načež mi vysvětlil, že je to težce v poho, že si ráno dojede do práce, "dá si kafe, cígo, vysere se a je v cajku".
Pak muselo ven další pivko a pak už jsem vážně musela domů já, protože kluk, který očůrává Náplavku jak pouliční čokl, nemůže být budoucím otcem mých dětí.
