Akademické rande

Po dekadentním rande s násoskou se objevila lákavá příležitost zlepšit si náladu a zvednout morálku.

Na schůzku mě pozval seriózní vědec z Akademie věd. Měl za sebou Ph.D., roční stáž v Americe, spoustu odborných konferencí.... No prostě mi to imponovalo.

První rande byla docela sranda. Prošli jsme se po Praze a dali si kafe. Celkem nenuceně jsme si povídali a přitom jsem zjišťovala, že se mi vlastně vůbec nelíbí.

Po pár dnech nezúčastněné písemné konverzace jsme se sešli znovu a naše konverzace se ubírala zhruba následujícím směrem:

*Co jsi dělala včera večer?
-Nic zvláštního, přišla jsem z práce hodně pozdě a zbyl už čas jenom na takové ty nutné večerní rituály a šla jsem spát.
*Těší mne, že jsi zvolila tento výraz.
-Jaký?
*Rituály. Rituály jsou velmi důležité pro život. Je to svým způsobem dost hluboké téma.
-No, ony ty moje rituály jsou dost prozaické: vyčistit si zuby, odlíčit se, sprcha...
*Myslím, že rituál je obvykle spojen s hlubokým prožitkem. Pokud ty své prozaické rituály vnímáš jako hluboký prožitek, pak to logicky jsou rituály. Ale to si necháme na jindy, to je moc zajímavé téma...

Procházka i káva byly dost náročné a únavné, ale tak nějak jsem tušila, že to asi přežiju a že je to naposledy.

Když už jsem s obkladem na čele a dvojkou červeného ležela doma na gauči, psal mi akademik, že pro mě má těžkou otázku: Jaké tři nejzajímavější okamžiky z toho večera bych vybrala. Že on už ví, ale zajímá ho, co bych vybrala já.
Popravdě se mi jako jediný opravdu silný a zajímavý zážitek jevil můj odchod (před kterým mi bohužel náležitě poslintal obě tváře), a tak jsem napsala, že to je opravdu těžká otázka a ať začne on.
Tak začal: 1. výstup Nerudovou ulicí, 2. okamžik, kdy sis hrála s vlasy v kavárně, 3. odpovídání na dotaz v angličtině.

Výstup Nerudovou ulicí nebyl nic moc, protože dost funěl, pršelo a nikdo z nás nic neříkal. Bod dva nemůžu hodnotit a odpovídání na dotaz v angličtině tkvělo v tom, že se nás turisti na Staromáku zeptali, kde je nějaká hospoda a ani jeden z nás to nevěděl, tak jsme řekli, že nevíme, a šli jsme dál. Dostalo se mi vysvětlení, že když mluví anglicky, tak je někým jiným, než když mluví česky, a já že to mám určitě stejně. No a naše anglicky mluvící já se podle něj k sobě náramně hodí. A že v tu chvíli byl on mužem a já ženou. No asi mi něco uniklo,  já jen postřehla ten příšerný akcent.