Jak se vůbec nic nestalo

Štefan se mi na fotce fakt líbil. I to, co psal, se mi líbilo.

Po pár týdnech korespondování jsme se šli projít. Na Vyšehrad. K Vyšehradu už mám poněkud ambivalentní vztah. Mrzlo, až praštilo. 

Snažila jsem se o konverzaci, ale Štefan vůbec nespolupracoval. Bizarní zážitek umocňoval fakt, že na Vyšehradě právě probíhal noční běh a nás míjeli funící běžci s mapkami a čelovkami. Ze samého úsilí jsem se taky potila. A myslela jsem na Šemíka, jak to asi udělal. 

Vzhledem k tomu, jak hovor (ne)proudil, zbývalo mi dost prostoru na vnitřní život. Většinu času jsem se zaobírala tím, jak schůzku elegantně a citlivě ukončit. Bohužel jsem žádný přijatelný způsob nevymyslela a tak jsem dál cupitala za dvoumetrovým Štefanem, jehož dvěma krokům odpovídalo deset mých.

Asi po hodině se Štefan rozhodl pochod ukončit a rozhodl, že půjdeme na pivo. Povinně jsem si musela dát pivo. Pěkně vychlazená dvanáctka Štefana překvapivě probudila k životu a začal mi klást otázky.

Vlastně si vystačil v podstatě s jedním typem otázek:

Znáš tuhle metalovou kapelu? Ne? Vážně? Jsem myslel, že jsou fakt slavní.

A tu?

Taky ne? To se divím.

A co tuhle?

Když jsem asi dvacetkrát odpověděla „ne“, Štefan se na mě zadíval jako na mimozemšťana a pak se celý schlíplý zase odmlčel. Asi usoudil, že se se mnou vážně vůbec nemá smysl bavit. 

Přečkala jsem dvě piva a pak byl naštěstí konec.

Ti, na které se nedostalo aneb Co abych tě, drahá, oběsil?

Někteří hoši, muži či pánové, se kterými jsem se měla tu čest virtuálně či osobně seznámit, nebyli dostatečně divní na to, aby si zasloužili samostatný článek. Rozhodla jsem se jim tedy věnovat vzpomínku v rámci menšího souhrnu.

Jednoho jsem odmítla proto, jak vypadal (fakt to nešlo). Zpětně toho trochu lituju, protože byl fajn. Kdybych si tenkrát dala místo capuccina dvojitou vodku a místo nových kontaktních čoček si vzala zapatlané brýle, mohlo být dneska všechno jinak...

V květnu jsem šla na rande s Filipem, který byl sice dost nudný na to, aby se o něm nevyplatilo psát na blog, ale dost lucidní na to, abych s ním šla i na to druhé.

Druhé rande se uskutečnilo. V srpnu.

Rozloučil se se mnou slovy „Tak ahoj v listopadu.“ V prosinci se znovu ozval. 

Vzdala jsem to, protože než bychom to dotáhli na první pusu, byla bych už dávno v klimakteriu.

Dan mě na seznamce oslovil někdy v létě. Neměl tam o sobě nic napsáno, neměl fotku. Zaujal mě i tak okamžitě. Byl vtipný, originální, milý. Po pár dnech se na jeho profilu objevila fotka. Vypadal skvěle. Psali jsme si skoro dva měsíce. Žvanili jsme o hloupostech, ale byla to legrace. Setkávali jsme se tam navečer, loučili jsme se nad ránem. Domluvili jsme si rande. Navrhl, že půjdeme na Vltavu na projížďku lodičkou. Těšila jsem se. Dala jsem si záležet. Slušelo mi to. Nepřišel.

Další kluk se mi podle online korespondence zdál být ducha poněkud mdlého, ale nebyla jsem si tak docela jistá, jestli je úplný blb, nebo nikoli.

Pak se ptal, jestli se hned nesejdeme. Napsala jsem, že ne, že nemám čas (ženy jistě pochopí, že jít na rande není jen tak a nelze tak učinit náhle a bez patřičných příprav). Hoch nabídl, že za mnou přijede a učinil následující návrh: „Prijedu za tebou to není problem. Jenom vylezes před barak abych si te prohlid jestli se budem libit. 10 minut snad mas ne. Co je za problem.“

No a můj nejčerstvější „úlovek“ byl mladý obchodník se zbraněmi, který se na mě dělal vcelku okouzlující dojem, párkrát jsme si zavolali a začali plánovat první rande. Mezi řečí jsem se dozvěděla, že ho fascinují knihy o kanibalismu a psychologie bolesti. Pak se mě ale do telefonu zcela vážně zeptal, jestli bychom na se na rande někdy nezašli podívat na pitvu. Že by to mohl být zajímavý společný zážitek. A pak na véču. Nebo mezitím ještě na procházku, kdybych chtěla. A že by vlastně chtěl být takovým novodobým Spalovačem mrtvol.
Tohle rande by mi za článek fakt nestálo.

Hledám holku do nepohody

Sousloví hledám holku do nepohody je podle mě spolu s jsem normální kluk, co hledá normální holku morem všech seznamek. Která holka dobrovolně vyhledává nepohodu?! Nějak jsem nevěděla, co tím pánové přesně myslí.

Díky tomuto muži ale moje představa o společném trávení času v nepohodě nabrala mnohem konkrétnější obrysy. (Ano, skutečně jsou to fotky ze seznamkového profilu!)

Budovatel se vrací

Budovatel potvrdil moji obavu, že NE není odpověď.

Od posledního poněkud nešťastného rande na Vyšehradě, kdy mi vytrvale sahal na stehno tak vysoko, že už to vlastně vůbec nebylo stehno, to na mě pořád zkoušel.

Já jsem od té doby v souvislosti s jeho návrhy byla strašně moc vytížená, úplně vyčerpaná z nové práce, měla jsem smrt na jazyku z rýmičky a tak dál. No, znáte to..

Přestože vánoční deadline na styk jsem úplně zazdila, byl velmi neúnavný a vytrvalý. Tak moc, že jsem mu nakonec byla nucena do telefonu vysvětlit, jak se věci mají, a taktně se mu pokusila naznačit, že je nevkusný osahávač a majetnický sobec.

Já jsem se na oplátku dozvěděla, že jsem moc krásná a že si myslí, že by nám to fakt mohlo fungovat, ale že jsem se poslední dobou hrozně změnila, že mi vůbec nerozumí a že mi vysokoškolský diplom úplně zatemnil mysl, proto s ním nechci jít na procházku.

A sobecká jsem já. Nemám pochopení pro to, že se mu prostě dvakrát nechtělo do kina a pořád bych jenom někde trajdala s kamarádkama. A to je otázka priorit, že ano. Pokud jsou mi kamarádky přednější než on, tak bych se nad sebou měla vážně zamyslet.

A to, že jsem mu nezvedla telefon, to je úplný vrchol. I kdybych nebyla s milencem, stejně je to neodpustitelné, co kdyby se něco vážného dělo?! Partneři si přeci musí být oporou. Pak položil telefon.

Včera se mu to asi zase rozleželo v hlavě a volal. Že se prý se sousedem chodí často dívat na letadla na Ruzyni. Že bych někdy mohla jít taky, je to zadarmo a skvělá zábava. Ale dneska že by mě chtěl pozvat na hezkou procházku a pak k sobě domů. A taky bych mu ho prý mohla aspoň vykouřit, protože té soulože se takhle nedočká ani do Velikonoc.

Je 10 stupňů pod nulou a hezká procházka v jeho společnosti a aktuálních povětrnostních podmínkách zní jako oxymoron. Zvážila jsem, jestli chci poslouchat debilní kecy a mrznout zase na Vyšehradě. A jestli chci, aby hlavním bodem dnešního večera byl tisíckrát opakovaný zoom jeho varlat.

Radši si pustím Almodóvara a nalakuju nehty.

Děsnou neděli i vám!