On, mého srdce šampion 


Šla jsem na rande s klukem, říkejme mu třeba Igor.

Před schůzkou jsme si vyměnili jen pár řádků, tudíž jsem o něm skoro nic nevěděla. Nevěděla jsem, kolik mu je, co dělá, co ho baví... Věděla jsem jen, že má rád Almodóvarovy filmy a to mi stačilo. Almodóvara zbožňuju a moc chlapů ho v Čechách nezná. Navrhl schůzku, navíc sám od sebe vybral i mou oblíbenou kavárnu.

Na rande dorazil fešák v košili, kafe se nám protáhlo asi na 5 hodin a kromě filmů jsme stihli probrat uprchlickou krizi, politickou situaci v Turecku, oční choroby, tetování, mezilidské vztahy, hru na hudební nástroje, maskota FC Bohemians i vodní pólo. Měli jsme stejný smysl pro humor, stejný vkus, podobné názory.

Bylo to fajn. Ne, vlastně to nebylo fajn, bylo to super, bylo to skvělý, bylo to boží. Byl to přesně ten kluk, kterého jsem si vedle sebe představovala asi tak od svých dvanácti let: intelektuální typ s brejličkama, nesportovec, sympaťák, co má rád filmy a jídlo. Úředník, gentleman, kterému se mu líbí, když se muži hezky a galantně chovají k ženám. Přirozený, sebevědomý.

Byl to skvělý páteční večer strávený tím, že jsme se smáli a úplně s neuvěřitelnou lehkostí jsme se bavili, jako bychom se znali už dávno.
Doprovodil mě na metro a dal mi pusu na rozloučenou. Po sto letech jsem si připadala zase jako puberťačka, když se chlápek, kterému moc nechybělo do čtyřicítky, snažil letmo a jakoby bezděčně dotknout mých vlasů nebo ramene a po očku sledoval, co já na to.

Pár dní na to mě pozval do kina. Vybral fajn film, smáli jsme se stejným vtipům a po kině jsme rande završili romantickou procházkou v parku.

Bylo mi to jasný.... to je ON.
Domů jsme jeli tou největší oklikou, abychom se ještě nemuseli rozloučit... 

A za dva dny mi přišla smska, že potkal jinou, ať prej se mám fajn.
A tak se mám fajn.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Představy o ideálním protějšku

Když jsem se poprvé přihlásila na seznamku, měla jsem naprosto jasnou představu o tom, koho hledám. Byla jsem si jistá, že mezi těmi tisíci ...