On, mého srdce šampion
Šla jsem na rande s
klukem, říkejme mu třeba Igor.
Před schůzkou jsme si
vyměnili jen pár řádků, tudíž jsem o něm skoro nic nevěděla.
Nevěděla jsem, kolik mu je, co dělá, co ho baví... Věděla jsem
jen, že má rád Almodóvarovy filmy a to mi stačilo. Almodóvara
zbožňuju a moc chlapů ho v Čechách nezná. Navrhl schůzku,
navíc sám od sebe vybral i mou oblíbenou kavárnu.
Na rande dorazil fešák
v košili, kafe se nám protáhlo asi na 5 hodin a kromě filmů jsme stihli probrat uprchlickou krizi, politickou situaci v Turecku,
oční choroby, tetování, mezilidské vztahy, hru na hudební
nástroje, maskota FC Bohemians i vodní pólo. Měli jsme stejný smysl pro humor, stejný vkus, podobné názory.
Bylo to fajn. Ne, vlastně to nebylo fajn, bylo to super, bylo to skvělý, bylo to boží. Byl to
přesně ten kluk, kterého jsem si vedle sebe představovala asi tak
od svých dvanácti let: intelektuální typ s brejličkama,
nesportovec, sympaťák, co má rád filmy a jídlo. Úředník, gentleman, kterému se mu líbí, když se muži hezky a galantně
chovají k ženám. Přirozený, sebevědomý.
Byl to skvělý páteční
večer strávený tím, že jsme se smáli a úplně s
neuvěřitelnou lehkostí jsme se bavili, jako bychom se znali už
dávno.
Doprovodil mě na metro a
dal mi pusu na rozloučenou. Po sto letech jsem si připadala zase
jako puberťačka, když se chlápek, kterému moc nechybělo do
čtyřicítky, snažil letmo a jakoby bezděčně dotknout mých
vlasů nebo ramene a po očku sledoval, co já na to.
Pár dní na to mě
pozval do kina. Vybral fajn film, smáli jsme se stejným vtipům a po kině jsme rande završili romantickou procházkou v parku.
Bylo mi to jasný.... to
je ON.
Domů jsme jeli tou
největší oklikou, abychom se ještě nemuseli rozloučit...
A za dva dny mi přišla smska, že potkal jinou, ať prej se mám fajn.
A tak se mám fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat