Jedna ruka netleská
Dala jsem se na seznamce do řeči s
jedním chlápkem přes třicet. Říkejme mu třeba Emil.
Na fotce se mi moc líbil,
jiskrný pohled a uhlově černé vlasy na mě platí. Psal, že má
doktorát z kybernetiky, rád cestuje a je mu smutno. No neberte
ho...
Těsně před domluveným
rande mi napsal, že má trochu postiženou jednu ruku, tak že mi to
prý snad nebude vadit. Jasně, kluk s ochrnutou rukou není to, co
jsem si od dětství přála, ale přeci už jsem dost stará na to,
abych se přenesla přes nějakou tu drobnou nedokonalost.
Na rande dorazil vysoký
fešák s HODNĚ postiženou a děsivě zdeformovanou rukou, kterou mi navíc na uvítání
podal a popravdě mě z toho trochu zamrazilo. Kromě toho dost
kulhal, ale to jsem ještě neztrácela úsměv na tváři.
Bylo asi 35 stupňů a
pekelně se potil. Pro tento případ byl vybaven pleteným svetrem,
kterým si pot neustále otíral.
Koktal. Navíc mi neuniklo, že
pokaždé, když se snažil vyslovit slovo začínající na písmeno
p, zakoktal se obzvlášť dusivě a z úst mu po bradě až na prsa
tekla mohutná slina. I na tu mu vždy skvěle posloužil svetřík.
Nejspíš mu neunikl můj zděšený výraz a ujistil mě, že až
spolu budeme chodit tak půl roku, přestane se stydět a nebude už
tolik koktat. No jasně, bejby....
Asi desátou větou mě
celkem uzemnil, když prohlásil: „Takhle vypadáš mnohem tlustší
než na fotkách. Tak to teď budeš muset dost
cvičit, abys byla hezká, když spolu budeme chodit.“
Jistěže, díky bohu, že gentlemani s rozvinutou sociální
inteligencí a vrozeným taktem jako tento mladý muž ještě nevymřeli!
Pak se hovor stočil na cestování. Emil se mě ptal, kam bych se chtěla podívat a já odpověděla, že na Kubu. Ptal se, kde to je. Řekla jsem, že v Karibiku. Znovu se zeptal, kde to je... Moje odpověď, že v Americe ho uspokojila a prohlásil, že tam chce taky.
Procházkou jsme došli
na Vyšehrad. Jako správná městská fiflena jsem na první rande
samozřejmě dorazila vystajlovaná v lodičkách a sukni a čekala, že půjdeme
na obligátní kafe. To jsem ovšem byla na omylu. Vyškrábali jsme
se oklikou pololesíkem a křovinami na kopec, pak jsme si sedli na
lavičku. Hovor
plynul poněkud křečovitě a Emil se dál zvesela otíral svým už
od pohledu kousavým svetrem. Pak si chvíli v tichosti hrál s
mobilem, načež vítězoslavně zvolal, že právě někde tam kde jsme, je uložená keška, kterou ještě nikdy nehledal.
Chvíli zmateně pobíhal kolem lavičky a pak usoudil, že ten
poklad je právě táááámhle. Keška měla být uložená pod
schody na malou vyhlídku, ovšem Emilovi jeho postižení
neumožňovalo dostat se pod nízké schody, takže tam nastrčil mě.
Jasně, nemusela jsem tam
lézt, už jsem vlastně dávno vůbec nemusela být s ním. Bylo mi ho líto a bála jsem se nebýt hodná na postiženého
kluka.
Poslušně jsem vlezla
pod schody, odhrabala hlínu a vytáhla krabičku,
ve které se skrývalo ono obrovské a vzrušující překvapení... postavička z
Kinder vajíčka. Emil měl děsnou radost. Takovou, že se z toho zakoktal a poslintal.
Usoudila jsem, že to už
by stačilo a nechala se doprovodit na autobus.
Emil se za pár dní
ozval a já se ho pokusila slušně odmítnout. Dozvěděla jsem se,
že bychom byli skvělý pár, že jsem přesně taková
žena, co chce za manželku, ale že jsem zjevně nic nepochopila a
přilezu až potom, co se se mnou nějaký blbec rozvede. Ale pozor, to už taky Emil nemusí mít zájem...
Nene, já prostě nevěřím, že je to pravda, to není možné! Teda jako dobrý a vtipný do doby, než si představím, že by se to stalo MNĚ...
OdpovědětVymazatNic tak nepotěší jako cizí neštěstí, že jo :-D
Vymazat