Jedna ruka netleská


Dala jsem se na seznamce do řeči s jedním chlápkem přes třicet. Říkejme mu třeba Emil.

Na fotce se mi moc líbil, jiskrný pohled a uhlově černé vlasy na mě platí. Psal, že má doktorát z kybernetiky, rád cestuje a je mu smutno. No neberte ho...

Těsně před domluveným rande mi napsal, že má trochu postiženou jednu ruku, tak že mi to prý snad nebude vadit. Jasně, kluk s ochrnutou rukou není to, co jsem si od dětství přála, ale přeci už jsem dost stará na to, abych se přenesla přes nějakou tu drobnou nedokonalost.

Na rande dorazil vysoký fešák s HODNĚ postiženou a děsivě zdeformovanou rukou, kterou mi navíc na uvítání podal a popravdě mě z toho trochu zamrazilo. Kromě toho dost kulhal, ale to jsem ještě neztrácela úsměv na tváři.

Bylo asi 35 stupňů a pekelně se potil. Pro tento případ byl vybaven pleteným svetrem, kterým si  pot neustále otíral. 
Koktal. Navíc mi neuniklo, že pokaždé, když se snažil vyslovit slovo začínající na písmeno p, zakoktal se obzvlášť dusivě a z úst mu po bradě až na prsa tekla mohutná slina. I na tu mu vždy skvěle posloužil svetřík. Nejspíš mu neunikl můj zděšený výraz a ujistil mě, že až spolu budeme chodit tak půl roku, přestane se stydět a nebude už tolik koktat. No jasně, bejby....

Asi desátou větou mě celkem uzemnil, když prohlásil: „Takhle vypadáš mnohem tlustší než na fotkách. Tak to teď budeš muset dost cvičit, abys byla hezká, když spolu budeme chodit.“ Jistěže, díky bohu, že gentlemani s rozvinutou sociální inteligencí a vrozeným taktem jako tento mladý muž ještě nevymřeli!

Pak se hovor stočil na cestování. Emil se mě ptal, kam bych se chtěla podívat a já odpověděla, že na Kubu. Ptal se, kde to je. Řekla jsem, že v Karibiku. Znovu se zeptal, kde to je... Moje odpověď, že v Americe ho uspokojila a prohlásil, že tam chce taky.

Procházkou jsme došli na Vyšehrad. Jako správná městská fiflena jsem na první rande samozřejmě dorazila vystajlovaná v lodičkách a sukni a čekala, že půjdeme na obligátní kafe. To jsem ovšem byla na omylu. Vyškrábali jsme se oklikou pololesíkem a křovinami na kopec, pak jsme si sedli na lavičku. Hovor plynul poněkud křečovitě a Emil se dál zvesela otíral svým už od pohledu kousavým svetrem. Pak si chvíli v tichosti hrál s mobilem, načež vítězoslavně zvolal, že právě někde tam kde  jsme, je uložená keška, kterou ještě nikdy nehledal. Chvíli zmateně pobíhal kolem lavičky a pak usoudil, že ten poklad je právě táááámhle. Keška měla být uložená pod schody na malou vyhlídku, ovšem Emilovi jeho postižení neumožňovalo dostat se pod nízké schody, takže tam nastrčil mě.

Jasně, nemusela jsem tam lézt, už jsem vlastně dávno vůbec nemusela být s ním. Bylo mi ho líto a bála jsem se nebýt hodná na postiženého kluka.
Poslušně jsem vlezla pod schody, odhrabala hlínu a vytáhla krabičku, ve které se skrývalo ono obrovské a vzrušující překvapení... postavička z Kinder vajíčka. Emil měl děsnou radost. Takovou, že se z toho zakoktal a poslintal.

Usoudila jsem, že to už by stačilo a nechala se doprovodit na autobus.

Emil se za pár dní ozval a já se ho pokusila slušně odmítnout. Dozvěděla jsem se, že bychom byli skvělý pár, že jsem přesně taková žena, co chce za manželku, ale že jsem zjevně nic nepochopila a přilezu až potom, co se se mnou nějaký blbec rozvede. Ale pozor, to už taky Emil nemusí mít zájem...

2 komentáře:

  1. Nene, já prostě nevěřím, že je to pravda, to není možné! Teda jako dobrý a vtipný do doby, než si představím, že by se to stalo MNĚ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic tak nepotěší jako cizí neštěstí, že jo :-D

      Vymazat

Představy o ideálním protějšku

Když jsem se poprvé přihlásila na seznamku, měla jsem naprosto jasnou představu o tom, koho hledám. Byla jsem si jistá, že mezi těmi tisíci ...