Speed dating aneb Není čas ztrácet čas

Speed dating aneb Není čas ztrácet čas


Jak jsem psala v minulém článku, svoje seznamovací úsilí jsem se rozhodla posunout do dalšího levelu a přihlásila se na speed dating.
Rychloseznamovací večer jsem včera absolvovala a musím říci, že jsem plná dojmů. Smíšených.

Nespornou výhodou speed datingu je, jak už ze samotného názvu vyplývá, rychlost. Během dvou hodin jsem „poznala“ víc mužů než za celý uplynulý rok (a to bylo často v potu tváře).
Pánů dorazilo více než tucet, dam o něco méně.

Každému byla přidělena stupidní superhrdinovská přezdívka, která v některých případech působila groteskně, ale občas byla dobrým konverzačním ice-breakerem.

Příjemně mě překvapilo, jak si na sobě všichni muži dali zjevně záležet, takže přehlídka pečlivě nažehlených košil mému oku lahodila.
Před, během i po seznamování se všichni chovali mile a přátelsky. Musím uznat, že se na akci sešli veskrze společensky obratní a konverzačně zdatní jedinci.

Jak samotné seznamování probíhá, asi většina z vás tuší, ale pro rekapitulaci...
Ženy sedí u svých stolečků a pánové se posunují od jedné ke druhé. S každým partnerem konverzujete čtyři minuty, pak si uděláte na papír pár poznámek a už máte před sebou dalšího adepta. Na konci večera pak v seznamu všech účastníků zakroužkujete ty, se kterými byste se chtěli znovu setkat. Pokud je náklonnost oboustranná, čili dojde k takzvané shodě, agentura vám navzájem zašle vaše e-mailové adresy a pak je to na vás. Instrukce jsou jasné, ozvat se má jako první muž. Výsledky jsem měla v mailu, ještě než jsem dorazila domů.

Jak už jsem zmínila, tahle metoda poznávání nových lidí je oproti jiným určitým způsobem efektivní. To, co je výhodou, je ale zároveň kamenem úrazu.
Když už popatnácté opakujete téměř identickou konverzaci, začíná vám jít hlava kolem. Nejčastější otázky směřovaly logicky na práci, vzdělání a záliby. Kromě jednoho byli všichni muži vysokoškoláci. Nejčastější povolání (nebo diagnóza?) byla programátor, ajťák, analytik. Častým tématem pak zkušenosti se studiem nebo prací v zahraničí, sport, filmy. Jednou jsem odpovídala na otázku, koho vlastně hledám a dvakrát, zda jsem se zkoušela seznamovat na internetu. Nikdo se mě neptal na děti, na rodinný stav ani na věk.

Klíčové bylo udělat si po každém „rande“ alespoň pár poznámek, protože na konci večera už jsem nevěděla, ani jak se jmenuju já. Většinou jsem si k přezdívce připsala skutečné jméno, povolání a něco, co mě na tom klukovi zaujalo a odlišovalo ho to od ostatních (zajímavý koníček, brýle, pleš, nebo to, že se fakt divně smál...). Stanovené 4 minuty jsem s každým překonala v pohodě, ani jednou nenastalo trapné ticho, všichni se (lehce křečovitě avšak úspěšně) snažili o družný hovor.

Když v závěru došlo na lámání chleba, pomyslně jsem si pány rozdělila na třetiny.
U několika z nich jsem si velice dobře dovedla představit, proč si asi těžko hledají holku.
Další třetina byli milí hoši, na kterých jsem neshledala žádný zvláštní defekt, ale kromě momentálního časoprostoru jsem s nimi neměla společného zhola nic.
Poslední třetina byli ti, se kterými bych na rande asi šla. Za 4 minuty mě nikdo nestihl vysloveně nadchnout, ale u některých jsem usoudila, že by stáli za bližší ohledání.

Shody jsem dosáhla pouze s jedním, což je asi skromný výsledek. Hned ráno jsem od něj ale dostala e-mail s pozváním na rande.

Že ráda půjdu, to je jasná věc...






2 komentáře:

  1. Páni jo, z takového množství by mi taky šla hlava kolem :-) a diagnóza ajťák... to je bohužel trefné :-D

    OdpovědětVymazat

Představy o ideálním protějšku

Když jsem se poprvé přihlásila na seznamku, měla jsem naprosto jasnou představu o tom, koho hledám. Byla jsem si jistá, že mezi těmi tisíci ...